tymoty 🇪🇺 on Nostr: Tohle je příběh o lecčem, hlavně však o blbcích. Proto bychom si hned zkraje ...

Tohle je příběh o lecčem, hlavně však o blbcích. Proto
bychom si hned zkraje měli říct, že prohlásit člověka za
blbce je velmi lehké, pokud zapomenete, že být člověkem
je většinou k zblbnutí těžké. Zvlášť když kolem sebe máte
druhé, kvůli kterým se snažíte být jakžtakž dobrým člo-
věkem.
Od člověka se totiž v dnešní době očekává, že toho
zvládne neskutečně moc. Musíte mít práci a bydlení a ro-
dinu, musíte platit daně, nosit čisté spodní prádlo a pama-
tovat si heslo k té debilní wifi ně. Některým z nás se nikdy
nepovede dostat tenhle chaos pod kontrolu, takže si naše
životy nerušeně plynou, zeměkoule se řítí vesmírem rych-
lostí dva miliony kilometrů za hodinu a my se jen vystra-
šeně klepeme na jejím povrchu jako zapomenuté ponožky.
Naše srdce připomínají mýdla, vyklouznou nám pokaždé,
když na vteřinku trochu povolíme stisk, někam si odletí
a hned se zamilují a nechají se zlomit, prostě jen tak. Nic
nemáme pod kontrolou. A tak se učíme předstírat, v prá-
ci, manželství, před dětmi a všude jinde. Předstíráme, že
jsme normální, že máme všeobecné vzdělání a víme, co je
„výše splátky“ a „míra infl ace“. Že víme, jak funguje sex. Po-
pravdě toho o sexu víme zhruba tolik jako o USB kabelech
a tyhle zatracené hajzly se nám vždycky povede zastrčit až
napočtvrté. (Špatně, špatně, špatně, TEĎ jsem tam!) Před-
stíráme, že jsme dobří rodiče, ale ve skutečnosti děti jen
krmíme a oblékáme a nadáváme jim, když snědí žvýkačku,
kterou našly na zemi. Kdysi jsme měli akvarijní rybičky,
ale všechny nám pochcípaly a o dětech toho nevíme o moc
víc než o rybičkách, takže nás ta odpovědnost každé ráno
k smrti vyděsí. Nemáme plán, prostě se jen snažíme probo-
jovat se tímhle dnem, protože zítra přijde další.

Frederik Backman. Úzkosti a jejich lidé.